Můj vztah s INCANTATION si za více než čtvrtstoletí prošel snad všemi možnými fázemi. Od počátečního okouzlení až nadšení v podobě alba „Diabolical Conquest“ z roku 1998, přes když už ne zatracení, tak alespoň odtažitou ztrátu zájmu někdy kolem desek „Blasphemy“ (2002) a „Decimate Christendom“ (2004) až po šťastné znovushledání a harmonické souznění. Chci tím říct, že s odstupem času tato americká skupina žádnou vysloveně špatnou desku nevydala. Spíše po těch stěžejních přišly ty méně záživné, aby se na „stará kolena“ John McEntee a spol. dokázali vzchopit a nabízet kvalitní desky.
To rozhodně platí o těch předposledních dvou a rozhodně i o té letošní. „Unholy Deification“ totiž v tom nejlepším slova smyslu přináší rutinně a přesto s chutí odehraný materiál s typickým rukopisem této smrtonosné party z New Yorku. Za onou kvalitativní vyrovnaností z posledních let hledejme asi především stabilitu hlavní osy sestavy, kdy oproti turbuletní minulosti dochází jen k minimálním změnám. Tou jedinou oproti 3 roky starému předchozímu albu „Sect of Vile Divinities“ je výměna na postu kytaristy, kde Sonny Lombardozziho střídá Luke Shively, jenž přestoupil z řad DISMEMBERMENT.
Toť asi vše podstatné na poli změn od minulé návštěvy studia. Jestliže se rozdíly mezi jednotlivými nahrávkami této americké kapely postupně ztenčovaly, letos můžeme prohlásit, že „Unholy Deification“ jakoby přímo pokračovalo tam, kde jeho předchůdce skončil. Obligátní otázkou pak bude, jestli tím pádem nahrávku automaticky ignorovat a místo toho raději sáhnout po těch starších? Opakované návraty k tomu nejlepšímu pod značkou INCANTATION nepochybně mohu jen doporučit, dát však šanci i novému albu se rozhodně vyplatí.
Američané samozřejmě zůstávají naprosto pevně ukotveni ve svém pohledu na žánr zvaný death metal. Ze svého přesvědčení neuhýbají ani o píď a přesně v duchu hesla „Starého psa novým kouskům nenaučíš“ se ani o žádnou změnu nesnaží. V tomto svém přístupu však zůstávají stále více než dostatečně přesvědčiví a uvěřitelní. Jejich rouhačský death metal má dostatek poznávacích znaků, díky kterým je rychle identifikujete. S postupem let se samozřejmě jejich tvorba stala již poměrně dosti předvídatelnou, ale, světe div se, stále nepostrádá patřičný spirit a tah, což platí i pro letošní nahrávku.
Typické chorobné riffy prokazují svoji variabilitu bez ohledu na to, jestli se právě jede ve vysoké rychlosti anebo naopak skupina zpomalí až do funerálního doomového pochodu. Jednotlivé patologické kytarové motivy se postupně dostávají pod kůži. Tu více, tu méně nápadně vyhrávky trpělivě budují atmosféru a pečlivě skládají jednotlivé dílky blasfémické mozaiky až k výsledné gradaci. Tohle všechno samozřejmě INCANTATION skvěle zvládali už někdy v 90. letech. Právě ale o něco později jsem měl pocit, jako by jich tato schopnost sestavit lákavou death metalovou kompozici postupně opouštěla. Poslední léta však ukazují opačný trend.
Jinak bychom si nemohli užít skladby jako „Concordat (The Pact) I“. Ta úspěšně rozvíjí dobře fungující koncept a tentokrát si na to vystačí s necelými 5 minutami. Pozvolný rozjed, postupné zrychlování a hustnoucí napětí. To zavčasu utne kytarový motiv, navenek se tvářící jako zvolňující prvek, avšak vy moc dobře víte, že ve skutečnosti je to jen další škodolibý škleb ze záhrobí.
Čtěte také: INCANTATION - Sect Of Vile Divinities / recenze
Produkčně je nahrávka ošetřena de facto totožně se svým předchůdcem. Za mne však její snad až krystalicky čisté nazvučení tak trochu zápolí s hudebním poselstvím skupiny. Trošku hrubosti navíc by přeci jen nezaškodilo. Takto ji musí obstarávat především stále solidně disponovaný growling Johna McEnteeho.
Návrat INCANTATION do velice solidní formy se zdá být jevem více než dočasným. Jsou tak jednou z těch kapel, které ač mají svůj umělecký vrchol již za sebou, dokáží nadále spolehlivě šlapat a tvořit kvalitní desky. Navíc ten jejich rukopis, ten je prostě stále nezaměnitelný!